Ohlasy čtenářů

Někteří studenti a příznivci Avoru (a nejen ti) se účastnili programu z knížky Patřit sám sobě. Všem tímto děkujeme za veškeré zpětné vazby, které jste nám poslali. Několik z nich uveřejňujeme. Věříme, že láska k české zemi,která je v nich obsažena osloví vás všechny.

Sounáležitost s Českou zemí jsem začala silně vnímat již před nějakým časem. Před čtyřmi lety jsem si koupila knížku Naše tradice. Slovo „tradice“ pro mě bylo tenkrát pojmem starým a neživým. Postupem času a díky meditacím, kdy se snažím cítit a chápat sebe i okolí hlouběji, pod těmi slovy čtu něco úplně jiného, něco, co mě oslovuje a s čím souzním. Závěr knížky jsem četla až nyní, je dokonalý. Tradice a lidovou tvorbu jsem začala vysvětlovat dětem ZUŠ a následně mi došlo, jak důležité je to pro děti. Jinak řečeno, práce s češstvím mi trochu vnitřně „vystužila“ páteř. Děkuji za vše.

Úvodem bych chtěla skutečně z celého srdce poděkovat za meditace a knihu. Vnímám to jako obrovský dar, kterého se mi dostalo, dívat se na sebe, své tělo, své myšlenky, srdce a mít skutečnou a reálnou možnost porozumění a změny. Možnost seznamovat se i s částmi, které se mi ve mně nelíbily, mohu je přijmout a změnit, propustit... V mém životě se toho mění mnoho, jde to však přirozeně a s lehkostí a má láska, ke mně a druhým, věcem v srdci neustále roste. Co se týká České země... V meditaci jsem viděla, že je spoustu lidí, kteří si uvědomují a cítí, že jsme srdcem Evropy. Jsou to lidé velmi tvořiví a umí i v náročných situacích tvořit a fungovat (jejich potenciál není ovlivněn, snížen) viděla jsem je, jako by tvořili páteř naší země. Pružná páteř... Když jsou omezení venku, oni zůstávají „uvnitř“ sebe a tvoří.

Ze srdce děkuji za knihu. Je překrásná a i přes náročnost některých prací hladí duši a nádherně se s ní pracuje. A navíc pomáhá vytvářet krásná vzájemně-sdílející přátelství. Při meditaci s Českou a Slovenskou zemí jsem z výšky vnímala tu nádheru dvou zemí, která léta patřily k sobě. Slovensko s tvrdou krajinu s vysokými horami, horskými potoky a řekami, s vesnicemi, které obklopují hory. Česko s jeho jemností; krásná a mírná zelená pohoří, třpytící se Berounka, Prahou protékající Vltava. Z dálky jsem slyšela zvuk kostelních zvonů, které mně vrátili zpět v čase; žebrající tuláci, kterých holá země je každodenním domovem, muži, vracející se z válek, kteří dlouhá léta byli v odloučení od své země, od svých rodin, žen, dětí. Vrací se se svými bolestmi a zraněními a se slzami v očích klekají a líbají zemi, rodnou zemi, svůj domov. Zvuk zvonů mi ukázal i pole, kterého úroda umožňovala rodinám přežít. Celé rody se pečlivě starali o svá políčka, děkovali zemi za úrodu. Muž, kypřící svou půdu, nabírá hlínu do své dlaně a je hrdý na kvalitu své půdy, hrdý na své pole, na vesnici a na zemi, ve které žije. Slyším slova písně Kde domov můj... Žádná jiná píseň by ten vztah a lásku ke své zemi nevyjádřila lépe než tato píseň, hymna. Děkuji, že přes krásné meditace a hudbu, můžu prožívat a uvědomovat si lásku k rodné Československé zemi.

Žádné velké činy, skutky se neočekávají. Očekává se laskavost. Malé, ale o to významnější skutky, dobrota i umírněnost. Vede k tomu i ráz krajiny.

Při práci s obrázkem naší země jsem vnímala následující kvality lidí: tvořivost, krásu země, přírodní bohatství, úžasnou energii, Čechy jako klidný národ, pracovitý, šikovný, tvořivý, žádné extrémy, poměrně funkční občanskou společnost, hodně dobrých neziskových organizací, schopnost pomáhat si v nouzi. Byla jsem vděčná za možnost rozvíjet se a učit se skrze to, co je dáno Čechům. Během procházky zemí (obrázkem) a vnímání obou srdcí (mého a Země) jsem vnímala pokoru, trpělivost a to, že spojení se zemí je možné jen skrze jemnost a jemné naladění. Obě srdce spolu tančila a proplétala se a byla s hudbou (součástí knihy je i hudba Jana Buriana ml., pozn.). To byl velmi krásný zážitek. Velmi velmi děkuji za možnost takto pracovat!

Dotýkám se své mapy Čech a Moravy, hudba z knížky zní, vnímám smíření a spočinutí; pocit, jak „to vše" znám... Jsem dítě, vnímám matku, ne ale tu lidskou. Vnímám dělohu naší země (smím-li to tak říci:-). Prociťuju silně, že jsem z ní vzešla, a i otázku: jak s tím dál naložím? Cítím se jako dítě, ale nějak jinak, jako bych tu byla „za všechny“ děti. Zároveň jako by laskavý a otevřeně-naivně dětský princip byl všude kolem mě... Je to tak láskyplné a konejšivé... S těmito vjemy „cestuji“ celou zemí, vnímám i světlo a radost. Pak vnímám i synchronně pocitově svoji biologickou matku a její matku (kterou jsem v reálu nepoznala) a také kraj pod Blaníkem, odkud pocházel rod babičky. Vnímám obrovské propojení toho rodu se zemí. Druhý den domalovávám do mapy Prahu a řeky, s hudbou z knížky prociťuju své Srdce a Srdce země; je to tak subtilní, jako jemný hlásek. Láskyplné. Cítím potom zemi i lidi v ní, jejich srdce, ale i do minulosti, lidi, kteří zemi milovali, obohacovali...  Cítím, jak země a vlast jsou i lidé v ní... Vnímám pak synchronně zase i své předky, vnímám otce, který má následující den výročí narození. Musím se ještě více podívat na své předky – dávám si za cíl.